Northlandem po západním pobřeží

Tak jsme tu! Po dlouhých 40 hodinách na cestě zase přistáváme na jižní polokouli, na našem starém známém letišti Auckland International. Tradiční letištní procedury nás už nepřekvapí, takže se už po půl hodince uvelebujeme do sedaček letištní haly a postupně si zase zvykáme na život vzhůru nohama. A taky na teplotní šok. Oproti rozpáleným Čechám, kde jsme strávili poslední tři měsíce, je tu totiž o 20 °C míň.

Po několika aklimatizačních hodinách se jako mávnutím kouzelného proutku ocitáme o několik desítek kilometrů dál. Ve vesničce Kumeu, kde bydlí náš kamarád. A nečeká nás tady nic jiného, než opětovné shledání s naším krásným, i když poněkud zatuchlým domečkem na čtyřech kolech. Hurá, už nejsme bezdomovci! Po lehkém zabydlení se opět vyrážíme brázdit zélandské silnice. Zase si zvykáme na jízdu vlevo, na rozbité asfaltové silničky i prašné štěrkové cesty. Ale to nám vůbec nevadí.

První dny se také svádí tuhý boj s jet lagem. Tedy spíš já ho svádím. V noci se mi nedaří usnout, abych pak nad ránem konečně zabral a spal až do času oběda. Dáda má tedy další důvod se mi posmívat, ta tyhle problémy nemá. A prý, že je na světě spravedlnost!

Protože na Zélandu ještě pořád panuje zima a oficiálně další 2 týdny se to nezmění, tak vyrážíme do nejteplejší oblasti, kterou tahle země nabízí. Úplně na sever, do Northlandu. Přes sezonu je tady přelidněno, kromě turistů si tuto oblast vybírá k letní dovolené i spousta kiwáků, ale my jsme tu v tomto ročním období skoro sami. A tak si užíváme té pravé cestovatelské svobody, kdy nemusíme složitě hledat volné místo v kempech, nemusíme se přetlačovat s ostatními na plážích, nemusíme bojovat o místo pro stativ na těch nejlepších vyhlídkách. Zkrátka, nemáme si na co stěžovat. Komu by snad vadila trochu nižší než komfortní teplota vody? No nám ne!

První dny trávíme na západním pobřeží, kde nás čeká několik zajímavých míst. To první, jak jinak, je kopec. Žádná několikakilometrová hora, ale malej, špičatej, sympatickej kopec, ideální na protažení nohou po dlouhé cestě. Tokatoka Peak. Sahá do výšky jen 156 m, ale nabízí parádní 360° výhledy. A ty nás baví. Nahoru se škrábeme dost nepříjemným blátivým terénem, ale odměna nás nemine, výhledy jsou kam až oko dohlédne. Škoda, že je zrovna pravé poledne a ostré světlo nedává velkou šanci na zachycení nějaké zajímavé fotky.

Tokatoka Peak aneb typická zélandská scenérie - všude krávy a v pozadí špičatý kopce.

S přibývajícím časem nastává ona známá fáze, kde večer co nejlevněji, pokud možno zadarmo, složíme hlavu. S nálepkou "Self Contained" preferujeme freedom camping, což je v podstatě pouze parkoviště, čas od času doplněné záchody, ale to tady v Northlandu moc časté není. A tak si vybíráme placený kemp na krásném místě, hned u dunových jezer Kai Iwi Lakes. Přes léto je problém se sem kvůli obsazenosti dostat, ale teď? Jsme tu úplně sami, pouze s paní recepční. Ta na nás nejdřív udiveně kouká, asi není zvyklá v tuto dobu hostit turisty, ale nakonec po zaplacení 12 dolarů na hlavu vybíráme to nejlepší místo na nocleh. Na jediném kopečku s krásným výhledem na jezero. Ráno, když už slunce svítí ostošest, nás čekají klasické radovánky v čistě karibském stylu. Pózování na dřevěném mole s jezerem za zády, válení se v měkoučkém bílém písku, koupání v průzračně čisté vodě. To všechno při okolní teplotě vzduchu přibližně 10 °C, teplotu vody si netroufám odhadovat.

Karibské radovánky u Kai Iwi Lakes.

Další zastávka při cestě dál na sever, kterou si nesmíme nechat ujít, jsou místní kauri lesy. Původně byla celá tato oblast zalesněná, ale s příchodem člověka evropského typu tu zbývají už jen zlomky původní vegetace. Ale pořád je tu ještě možné vidět obry z dob minulých. Některé místní kauri stromy už mají napočítáno i 2000 let a jsou vážně obří! A mají i jména, ten největší s obvodem kmene 14 m a celkovou výškou 52 m se jmenuje Tane Mahuta, pán lesa. Nejstarší je zase Te Matua Ngahere, otec lesa. Stát před těmito velikány, kteří tu stojí tak nepředstavitelně dlouhou dobu, je silný duchovní zážitek.

Pomalu se blíží večer, což neznamená nic jiného, než kromě hledání místa noclehu i hledání místa pro focení západu slunce. Nedaleký Hokianga Harbour nabízí nespočet pohledů, jak zachytit poslední sluneční paprsky, my si vybíráme stařičké dřevěné molo ve vesničce Omapere. Na protějším břehu zátoky pozorujeme obří písečné duny, dál směrem do vnitrozemí se klikatí nesčetně kilometrů dlouhý záliv, do toho si slunce pomaličku hledá cestu mezi mraky. Asi nemusím dodávat, že se opět dostávám do svého fotografického transu a nemůžu se od něho odtrhnout.

Stařičké molo s rybáři při zapadajícím slunci

Ráno se budíme do větrného dne v malém kempu, kde nám chlapík, co to tu má na starosti, dává čerstvě ulovenou rybu. Co rybu, rovnou připravený filet, jen ho hodit na pánev! Zaskočení tímto milým gestem pokračujeme k místní atrakci, kterou jsou Koutu Boulders. Obří kamenné koule, trochu připomínající věhlasné Moeraki Boulders na jižním ostrově. Některé z nich mají průměr i přes 2 metry, ale to nás nemůže odradit a po chvilce snažení už pózujeme na jejich vršku. Užíváme si parádní legraci, která je ještě doprovázena neočekávanou návštěvou. Přichází se na nás podívat hejno roztomilých kachňat, které se nás k našemu údivu vůbec nebojí. Ale kde jen asi mají mámu?

Koutu Boulders

Jakožto středoevropani, kteří se do styku s mořem dostanou spíš náhodou, tu pořád bojujeme se zákonitostmi chování téhle obří masy vody. Po čtvrt roce v Čechách si zase těžko zvykáme na to, že hlídání přílivu a odlivu je v těchto končinách skoro nutností, než jen zpestřením volného času. A tak se nám o několik hodin později stává, že procházka po dřevěné lávce mezi mangrovníky v městečku Rawene vůbec není tak hezky fotogenická, jak to známe z obrázků na internetu. Odliv totiž odkrývá bahenité, ne zrovna vonící dno a tak místo původního plánu usedáme do přilehlé kavárny a objednáváme flat white. To v tomto případě není hanlivé označení německé turistky, ale tradiční novozélandské kávy.

Northland nás nepřestává překvapovat, obzvlášť když takhle zasvítí

O několik dní a o několik hektolitrů padající vody z nebe později, přejíždíme nejseverněji, kam to vůbec na Zélandu jde. Na nejposvátnější ze všech posvátných míst, Cape Reinga. Podle maorské tradice tu duše zemřelých opouštějí tělo a vydávají se na další cestu. To my tu ale v plánu nemáme. Jsme tu proto, abychom mohli na vlastní oči pozorovat střetávající se Tasmanské moře a Tichý oceán a také asi nejhezčí novozélandský maják. Máme fakt velkou radost, že tu jsme skoro sami, protože jsme slyšeli spoustu historek, že na nedalekém obrovském parkovišti občas ani není místo k zaparkování. Už poněkolikáté se ujišťujeme, že vyrazit do těchto končin mimo sezónu byl ten nejlepší nápad. A tak si navečer užíváme hrátky počasí v podobě slunce, mraků, deště, mlhy, větru... abychom pak druhý den ráno, za úplně jasné oblohy a nikým nerušeni, pozorovali východ slunce na tomto tak duchovně silném místě.

Cape Reinga během divokého odpoledne...

Cape Reinga před rozbřeskem...

A Cape Reinga při prvních paprscích.

Jednou z nejzvláštnějších zastávek v celém Northlandu jsou bezesporu Te Paki Sand Dunes. Za na první pohled celkem běžným názvem se totiž skrývá mnohem víc, než jen obrovská hromada písku. Tyto duny, které by se daly bez přehánění přirovnat k dunám v Maroku, totiž nabízejí jednu velkou adrenalinovou atrakci. Sandboarding, neboli jejich sjíždění na prkně. Pokud máte svůj vlastní bodyboard, tak máte vyhráno. Což my nemáme. A platit 15 dolarů za jejich půjčení? Děkujeme, ale nemáme zájem. Vybaveni vlastními “bodyboardy” v podobě plastových vík od krabic vyrážíme do písku! S potutelným úsměvem, jak jsme na to vyzráli, už o pár minut později sjíždíme první dunu. Uiiiiii! Trochu se to podobá jízdě na lopatách ve sněhu, ale místo adrenalinu se nakonec dostavuje jen pořádná dávka zábavy. Po hodince už nás to omrzí a vracíme se zpátky k autu. V hlavě nám ale pořád vrtá hlavou, jaké to může být s tím správným prknem... A o několik minut později a o několik dolarů lehčí si to tedy znovu štrádujeme do dun. Následující hodiny pak ubíhají za zvýšené hladiny adrenalinu, za šíleného skřeku při každém sjezdu a za překonávání vlastního strachu. A s úsměvem na tváři. Tahle investice totiž vážně stála za to!

Péřovky jsme vyměnili za jiný outfit, písek krásně hřeje